Horská služba působí na Šumavě již 70 let,

Horám

v ústrety jejich vzdorům stojí ti,

kteří se je již naučili znát,

a svou srdnatostí se dovedou se živly rvát

o záchranu člověka neznámého.

Horská služba působí na Šumavě již 70 let,

a je druhou, po té Krkonošské, založené již v roce 1934, nejstarší v naší republice. O její založení se snažili lyžařští nadšenci již v roce 1938, ale vše překazila 2. světová válka.

Teprve po válce, zásluhou Antonína Říhy, majitele penzionu Stella na Špičáku a nadšeného lyžaře, se Šumava dočkala, jak sám vzpomíná: 16. června 1948 byla na Špičáku založena Horská záchranná služba jako pobočka HZS Krkonoše. Přítomni byli zástupci Ministerstva školství, ONV Klatovy, HZS Krkonoše zastupované nestorem Bedřichem Krátkým a mou osobou, spolu s Rudolfem Zahrádkou. Já byl jmenován vedoucím. Svou činnost začínala s deseti dobrovolníky a začátky byly velmi krušné. Tvrdě se zápolilo s nedostatečným vybavením a finančními prostředky. Začínalo se s trochou sanitního materiálu a šesti přikrývkami od tehdejší UNRRY.“

O rok později přišly kanadské saně a účast na školeních. Po jejich absolvování byl složen slib a předání služebních odznaků a legitimací. Zelené větrovky s odznakem HS byla tehdy událost.

Na podzim roku 1950 byla založena stanice na Hojsově Stráži s pěti členy s vedoucím W. Kautznerem. Bylo to předvídavé rozhodnutí, protože později byl Špičák na pár let uzavřen rozšířením hraničního pásma a veškeré lyžařské i záchranářské činnosti byly přesunuty do Hojsovy Stráže. Lyžaři tak byli „velmi nadšeni“, že jsou takto chráněni před západními imperialisty. Mnozí členové tak přestali v HZS pracovat. Byly nadále konány hlídky v terénu, asistence při závodech, nutné pátrací akce a ošetřováno bylo stále více lyžařů, které do nemocnice převážel zapůjčeným sanitním autem vedoucí stanice Kautzner.

Za pár let se lyžování vrátilo zase na Špičák a záchranáři měli stále více práce.

Rok 1957 přinesl velkou změnu. HZS byla zrušena a v rámci ČSTV s finanční podporou baly ustavena nová složka s kratším názvem Horská služba. To pak umožnilo vznik nových stanic v potřebných místech na Šumavě. Tonda Říha, jak jsme mu říkali, objížděl Šumavu a hledal nové tzv. čekatele, a tak vznikly nové stanice v Železné Rudě, Kašperských Horách, Srní, Zadově i na vzdálené Kleti. První školení proběhlo ještě v prosinci na Špičáku i s účastí dvou žen a další pak každoročně následovaly. Bylo to velké nadšení pro práci v HS, které tak vedlo i k svépomocné stavbě potřebných chat ve stanicích. Zlepšovalo se vybavení, byl k dispozici automobil GAZ, tedy Gazík, později i sněžný skútr a muži již v červených větrovkách vešli ve všeobecnou známost. Někteří z nich pak získávali i kvalifikaci Horských vůdců.

Byl ustaven 1. oblastní výbor, který stojí za připomínku: předsedou Walter Kautzner, náčelníkem Antonín Říha, hospodářem Slávek Mečíř, lékařem MUDr. Jiří Pejša, členy pak Emil Kintzl, Jan Sejk Míla Voldřich a František Zimmermann. Každoročně na oblastní schůzi byla náčelníkem podána zpráva o činnosti, a to by tisíce hodin práce se stovkou ošetřených úrazů. Turistické cesty značili vyškolení značkaři a unikátní byly i naše stylové rozcestníky.

V době uvolnění politické situace, tzv. Pražského jara, byla konečně navázána spolupráce se sousedním Bergwachtem, ale Husákova normalizace vše ukončila. Následky nebyly příjemné, ale snaze „rudých“ odstraniti z funkce našeho lékaře HS Dr. Krbce, jsme zabránili. Bylo to takové naše malé vítězství nad“ komanči.“

V roce 1971 odchází náš Tonda do důchodu a jeho funkci přebírá další Tonda, Antonín Kurz. Dlouho si však důchodu neužil a 20. 6. 1976 umírá ve věku 65 let, což jest kruté. Na jeho památku byl pak každoročně konán memoriál v obřím slalomu. Podobně byl konán závod v běhu na lyžích na památku Míly Voldřicha, vedoucího okrsku Zadov. Nejlepší pak reprezentovali naši HS na závodech v jiných oblastích a vrcholem vždy byla účast na Mezinárodních závodech HS v Krkonoších. O úspěchy nebyla nouze.

Krátce po Sametové revoluci se konalo na Srní slavnostní zasedání, na kterém byly uděleny zasloužilým členům čestné odznaky a čestná uznání. Byly to najednou dvě radosti. A nikdo netušil, že pro dobrovolníky je to labutí píseň. Za tři roky, to byl již náčelníkem HS Karel Láska, o práci dobrovolných členů přestává býti zájem, musejí odejít, proti čemuž marně protestují. Aby však nebyla přerušena jejich dlouholetá soudržnost, tak se od roku 1993 dodnes tito již veteráni rok co rok setkávají na různých místech Šumavy a vzpomínají na staré dobré časy a na ty již zemřelé kamarády, co stáli na počátku HS  a jejichž jména by neměla býti zapomenuta, jako byli Říha, Kautzner, Pejša, Krbec, Šturc, Mařík, Mečíř, Dvořák, Kortus, Svoboda, Sejk, Zimmermann, Pešek a mnoho dalších.

A další nám odcházejí rok co rok do lyžařského nebe za svými kamarády a spolu s těmi co ještě žijí, rádi koukají, jak se ta jejich HS změnila k nepoznání. Místo větrovek funkční oblečení, místo kanadských saní sněžné skútry a čtyřkolky, místo obvazů a dlah moderní lékařské pomůcky a o pomoci vrtulníků se nám ani nesnilo. K těm starým stanicím přibyly nové v Prášilech, Nové Peci a Kramolíně a všechny jsou moderně vybaveny. Chloubou je Dům HS na Špičáku, do kterého veterány pozval náčelník František Stupka a ten současný Michal Janďura s veterány udržuje přátelské styky. A měl radost s otevření expozice o historii HS, která je umístěna v Železné Rudě.

Tak přejme naší HS mnoho dobré práce pro naši Šumavu, co nejméně úrazů a žádné smrťáky. A ať jsou nadále dobrou partou, tak jako byli jejich předchůdci.

Dnes na Šumavě v osmi stanicích pracuje 13 profíků, 36 dobrovolníků a 3 lékaři. A styky s Bergwachtem jsou samozřejmostí.

Tak ať se vám všem daří a Horám zdar!

Emil Kintzl                                                                                                                                      

PS: Toto výročí si připomenou současní i minulí členové HS na slavnostní schůzi, která se bude konat dne 6. října 2018 v hotelu Stella na Špičáku.