Historie lavin v Krkonoších

První zmínky o lavinovém neštěstí pocházejí od římského historika Livia, který podal písemné svědectví o přechodu kartaginského vojevůdce Hanibala přes Alpy, velmi pravděpodobně průsmykem dnes označovaným jako Malý Svatý Bernard v roce 218 před Kristem. Hanibal byl zasažen mohutnou lavinou, která zahubila mnoho jeho vojáků i slonů.

Livius ještě neznal název „lavina“ a popsal neštěstí jako „sněhový zával“. Slovo „labina“ se poprvé v historii vyskytlo v encyklopedii, kterou sepsal španělský biskup Isidorus v 6. století po Kristu. Původ slova je třeba hledat v latině, neboť latinské výrazy pro klouzání a nestabilitu mají vesměs slovní kmen „labi“ (odtud počeštěné „labilní, labilita“). V tomto původním nezměněném znění se dodnes vyskytuje ve čtvrtém oficiálním švýcarském jazyku – rétorománštině. Podle tvrzení Dr. Rudolfa Campella, prvního prezidenta organizace IKAR, se jedná o původní latinský výraz, který přežil staletí v nezměněné podobě.

Ve slovanských a germánských jazycích ostatní Evropy došlo k přesmyknutí písmene „B“ na „V“, což je dost častým jevem i u některých jiných výrazů. Románské jazyky jako italština, španělština, francouzština, ale také angličtina používají pro lavinu název jiný – „avalanga“ nebo „avalanche“.

Ještě v současné době je pro někoho, a zejména pro občasné rekreanty dojíždějící do hor, nepochopitelné, že Krkonoše jsou lavinově velmi aktivní, přestože jde o středohory dosahující vrcholem Sněžky nadmořské výšky pouhých 1602 m. Mnozí argumentují tím, že jde o pohoří nesrovnatelné se slovenskými Tatrami nebo dokonce Alpami. Zní to sice logicky, ale málokdo ví, že v poměrně nevelkých a nevysokých Krkonoších se nalezne 44 tradičních lavinových polí. A to jen na české straně hor. V menší části pohoří na polské straně lze nalézt ještě dalších 23. Je to skutečně značné množství, uvážíme-li, že celé Krkonoše (včetně menší polské části) mají zidealizovaný tvar elipsy o delší ose 40 km a kratší 20 km a o celkové ploše zhruba 800 km². Lavinová činnost se odbývá na poměrně malém prostoru uvnitř horského pásma, mezi dominantními vrcholy Sněžky a Kotle, které jsou od sebe vzdáleny vzdušnou čarou asi jen 15 km. Krkonošský lavinový katastr se momentálně reviduje a kompletní ho najdete právě na těchto stránkách.

Krkonoše a Jeseníky jsou jediná lavinová pohoří v České republice. Působením lidí postupně mizely z hor původní lesy. Staré kroniky a zápisy dosvědčují, že v odlesněných horách se v minulosti zřítilo mnoho lavin na místech, která my už ani neznáme. První hodnověrná písemná zpráva o zhoubné lavině v Krkonoších se datuje až dnem 15. února 1655, kdy ve vesnici Sklenařovice, asi 6 km od Svobody nad Úpou, strhla lavina dvě chalupy. Otokar Štětka vyhledal ve starých kronikách a knihách celkem 33 katastrofálních lavinových sesunů, které od roku 1655 až přibližně do poloviny 20. století zahubily lidi, hospodářská zvířata a strhly obydlí. Za těch asi 300 roků se pochopitelně zřítilo podstatně více lavin, ale když nezpůsobily žádné větší škody, nebo je lidé třeba ani neviděli, tak se nezaznamenávaly. Za těch 300 let zasypaly krkonošské laviny 92 lidí. Z nich 67 zahynulo a 25 bylo zachráněno, to je 27,2 %. Ve stejnou dobu zachraňovali Švýcaři v Alpách pouze pětinu zasypaných, tj. 20 %. Byli to chlapíci, ti staří Krkonošáci!

Soustavné pozorování a zaznamenávání lavinových sesunů, a to i takových, které nezpůsobily žádné škody a žádné ztráty na životech, začalo v Krkonoších v lednu 1954. Z těch, kteří tenkrát stáli u zrodu této nové činnosti, už bohužel nežije nikdo. Díky Ing. Miloši Vrbovi, Jardovi Kácovskému, Ing. Urbánkovi a dnes stále činorodému Valeriánu Spustovi se od onoho roku do konce roku 2003 zaznamenalo na českém území Krkonoš celkem 727 lavinových sesunů, v nichž bylo zasypáno 41 lidí. Z nich sedm zahynulo. Není v tom ovšem zahrnuto lavinové neštěstí z 20. března 1968 na polské straně Krkonoš v místě Bialy Jar, těsně za česko-polskou hranicí. Na skupinu 25 turistů stoupajících na Sněžku se zřítily dvě laviny. Devatenáct lidí zahynulo.Při neustále stoupajícím množství lidí přijíždějících v zimě do Krkonoš je počet lavinových obětí na české straně hor s přihlédnutím k vysokému počtu sesunutých lavin nesporným úspěchem, na kterém se nepochybně podílí lavinová prevence Horské služby. Nesmí se však polevit v preventivní činnosti, a to především pro nové trendy provozování zimních sportů, zvláště jízdu na snowbordech a adrenalinové sporty. U nás se zatím nový vztah k zimnímu sportování na horách projevuje jen zvýšenou úrazovostí.

Naše i zahraniční poznávání druhů a vlastností sněhu, ať atmosférického nebo na zemi uloženého, a odvozování lavinových předpovědí z těchto znalostí, přineslo a přináší lidem na horách bezesporu větší bezpečí, zejména poslechnou-li objektivně podložená varování.

Velký pokrok byl celosvětově i u nás dosažen v záchraně zasypaných v lavině. Ještě na rozhraní čtyřicátých a padesátých let minulého století chodila Horská služba na lavinové akce pěšky s lopatou přes rameno. Teprve koncem padesátých let se zavedly pátrací sondy a systém orientačního a přesného sondování. V šedesátých letech pak přišli na řadu lavinoví psi.

Jak jsem k lavinám přišel

K Horské službě jsem se dostal čirou náhodou. Studoval jsem chemii a věnoval se zahraničnímu obchodu a protože jsem odmítal vstup do komunistické partaje, což bylo v zahraničním obchodě po osmačtyřicátém podmínkou, tak jsem vyletěl a musel dělat všechno možné, včetně přidavače u zedníků. Nakonec jsem skončil jako lyžařský instruktor ve Vysokých Tatrách. Bylo nás celkem pět. Jeden z nás, Igor Houdek, měl bratra v Čedoku a ten nám zařídil, že jsme na začátku ledna 1952 odjeli do Vysokých Tater jako instruktoři vysokohorského lyžování. Já zůstal ve Starém Smokovci, ostatní se rozjeli někam jinam. A ve Smokovci bylo sídlo Tatranské horské služby. S těmi chlapy jsem se velmi brzo seznámil a během zimy 1952/53, velmi bohaté na sníh i na laviny, jsem se s nimi dostal ke třem lavinovým neštěstím.

První bylo ve Velké Fatře na svahu Ploské v blízkosti chaty pod Borišovem, kde spadla lavina na pět lyžařů, kteří špatně traverzovali nahoru. Dva zahynuli a tři se zachránili. Další lavina byla na Velickém plese, kde to zasypalo dva lidi a jeden se z toho po dvaceti hodinách zasypání dostal. Skoro zázrak. Třetí lavina spadla krátce nato začátkem března v Monkové dolině v Belianských Tatrách. Byla veliká, kilometr dlouhá a zasypala tři lidi – dvě ženy a jednoho chlapíka. Jednu ženu se podařilo zachránit, sice byla v bezvědomí, ale koukala jí z laviny hlava. Druhou ženu jsme našli už mrtvou a chlapík se objevil až při jarním tání. To byl důvod, který mě přiměl k práci na horách, jednak jsem se dostal na dlouhou dobu k lyžování a kromě toho mě Horská služba zasvětila do své práce.

To byl můj začátek. S Igorem Houdkem jsme si řekli, že se přece musíme doma dopracovat toho, aby se vědělo, kdy a kde laviny padají. Proč mají lidi přicházet o život a brát to jako krupobití, jako přírodní katastrofu? Musí vědět, kdy se kam nemá lézt. Sháněli jsme nějakou literaturu, ale tenkrát u nás neexistovalo prakticky vůbec nic. Profesor University Karlovy Kunský, který se o tento problém zajímal, nám doporučil dvě knížky v němčině. Jedna byla od Paulkeho asi z roku 1942 a druhá ještě starší z roku 1940. Byla to útlá brožurka, kterou vydal v roce 1936 nově založený švýcarský ústav pro výzkum sněhu a lavin se sídlem nad Davosem.

Nepatrná knížečka se stala naší biblí. Podle ní jsme se začali zajímat o různé věci, protože jsme se dozvěděli, že pád laviny je souhra všeho dohromady – počasí, sněhu, sklonu a tvaru terénu i lidské blbosti. To vše působí na to, kdy a kde laviny vznikají a kdy kam člověk nemá lézt. V Tatranské horské službě tehdy působil horský vůdce Počúvaj a ten tvrdil, že pozná lavinové nebezpečí okamžitě, jak ráno vyrazí z chalupy. Ale to byla nesdělitelná subjektivní záležitost a my potřebovali objektivní zjištění.

Tak jsme se do toho dali. Napsali jsme první knížečku, v níž jsme použili znalosti z té švýcarské a naše zkušenosti. Byla naivní, sice vyšla, ale byla nedokonalá. Jmenovala se „Zimní nebezpečí v horách“. Ale díky ní jsme se už tenkrát stali takovými mimořádnými členy Tatranské horské služby, abychom měli přístup do různých oblastí a k literárním pramenům. Naši práci jsme představili na ÚV ČSTV, kterému podléhala československá Horská služba, a tajemník HS Mirek Hladík pochopil, o co jde. Zorganizoval nám v roce 1954 (protože jsme byli znovu vyhození z práce) pobyt na celou zimu v Krkonoších, kde jsme mohli na účet HS pracovat a zkoumat laviny. Nedostávali jsme za to žádné peníze, měli jsme jen byt v chatě Obzor na Braunberku a stravu.

Za zimu jsme dali dohromady spoustu údajů, které se týkaly českých středohor, poněvadž něco jiného jsou Alpy a něco jiného české Krkonoše. Ve velmi krátké době jsme napsali druhé vydání knížky, což už ale byla opravdu učebnice. Má taky svoje chyby, ale ještě dnes je používána řadou starších členů krkonošské Horské služby.

Mezitím 8. března 1956 – to byla mimořádně nebezpečná lavinová situace – spadla obrovská lavina nad Dolnou Lehotou v Nízkých Tatrách a zasypala 19 lesních dělníků, z nichž 16 přišlo o život. Naše kariéra začala – já, Urbánek a Houdek jsme se stali řádnými členy HS.

Nejdřív jsem do Krkonoš pravidelně dojížděl, ale od roku 1958 jsem se stal správcem Dvorské boudy, kde jsem strávil pět let. Nicméně i potom jsem se pořád vracel, protože jsem bez hor nemohl existovat ani v zimě, ani v létě. V Ústředním výboru HS jsem měl na starosti lavinovou a mezinárodní komisi.

Ing. Miloš Vrba, 2004

 

Historie lavinového výzkumu v Jeseníkách

Výzkum sněhu a lavin včetně prognózy jejich sesunu započal na Jeseníkách mnohem později než v Krkonoších. Důvod, proč tomu tak bylo, zřejmě spočíval v tom, že lavinami ohrožených svahů nebylo v Jeseníkách tolik jako v Krkonoších a kromě oblasti Velkého kotle nevedly jimi turistické či zimní  značené cesty, takže se dá říci, že lavinové nebezpečí bylo do jisté míry podceňováno. Místní horalé či následně členové Horské služby sice upozorňovali návštěvníky hor na možné nebezpečí lavin, ale bylo to více méně při náhodných příležitostech a bez jakéhokoliv systému. Jejich upozornění nevyplývala z nějakých podložených podkladů a měření, jak je tomu dnes, nýbrž z dlouholeté znalosti těchto svahů a vysledovaných situací vývoje počasí, především sněhových srážek. O nějakých preventivních opatřeních se v té době nedalo ani hovořit. Členové HS v Jeseníkách byli sice vyškoleni pro záchranné práce v lavinách, ale tím problematika lavin končila. Znalosti v tomto směru získávali členové HS na kurzech pořádaných pro čekatele HS nebo na oblastních doškoleních od jesenických členů tzv. Státního lavinového  družstva Zdeňka Zerzáně a Antonína Milera. Státní lavinové družstvo bylo v té době vedeno Ing.Milošem Vrbou, dobrovolným členem HS Krkonoše, který byl nestorem lavinového výzkumu a prevence v tehdejší celé Československé republice.

První práce na poli výzkumu sněhu, lavin a preventivních opatření se dá říci, že na Jeseníkách započaly prakticky v r.1969. Tehdy náčelník HS Jeseníky Zdeněk Zerzáň pověřil Viléma Valtra, člena HS z povolání na stanici HS Ovčárna pravidelným měřením sněhové pokrývky a průnikového odporu kladivovou sondou, které sloužilo pro vyhlášení stupně lavinového nebezpečí pro návštěvníky hor. Tato měření probíhala zejména ve Velkém kotli, vyjímečně také v Malém kotli. Měření na ostatních lavinových svazích neprobíhala. Výsledky uvedených měření byly aplikovány na ostatní lavinové svahy  a vyhlášený stupeň lavinového nebezpečí pro Velký kotel platil tedy současně pro celé Jeseníky. Důvodem, proč měření nebyla prováděna i na jiných svazích Jeseníků , byl malý počet profesionálních pracovníků HS. V té době byli pro celou oblast kromě náčelníka pouze 2 a to oba na Ovčárně jako nejfrekventovanějším místě Jeseníků.

 

Výrazný pokrok a zavedení systému do prognózy lavin a preventivní činnosti s nimi spojené byl zaznamenán příchodem dalšího profesionálního člena HS Ing. Jaromíra Charváta v r.1970.Ten navázal úzkou spolupráci s Ing.Milošem Vrbou, který byl v tomto období v rámci HS předsedou lavinové komise ČSR. Na Jeseníkách začala probíhat pravidelná měření i na dalších lavinových svazích, tj. Červené hoře a Kralickém Sněžníku. Z naměřených podkladů byl stanoven stupeň lavinového nebezpečí pro celou oblast a s krátkým komentářem byla tato informace zahrnuta do Sněhového zpravodajství Horské služby, které bylo 1x týdně před víkendem celostátně zveřejňováno ve sdělovacích prostředcích. Kromě toho začala probíhat měření sněhové pokrývky i na některých důležitých místech hor mimo lavinové svahy. Bylo započato se zpracováváním souhrnných zpráv o průběhu každé zimní sezony.

 

V r.1971 Ing. Charvát sestavil Katastr lavinových svahů Jeseníků podobně, jak již existoval v Krkonoších a na Slovensku  dle poznatků z alpských zemí. Na základě pamětí a poznámek starých horalů a starších členů HS se snažil do tohoto Katastru shromáždit i údaje o lavinách z předchozích dob.

 

Nové poznatky v lavinové prevenci byly postupně přinášeny z odborných kurzů, především pořádaných Institutem pro výzkum sněhu a lavin na Weissfluhjochu ve švýcarském Davosu, jichž se zúčastnilo i několik členů HS z celé ČSR včetně Jeseníků. Tyto poznatky byly aplikovány ve všech lavinových oblastech republiky.

 

Kromě již výše zmíněných měření a vydávání zpráv o lavinové situaci v Jeseníkách byly všechny nebezpečné svahy řádně označeny mezinárodními výstražnými tabulemi upozorňujícími na možné lavinové nebezpečí. Na všech stanicích HS, hřebenových chatách a chatách v blízkém okolí nebezpečných svahů byla vyvěšena informace o aktuálním stupni lavinového nebezpečí. Došlo k plnému vybavení všech stanic HS záchranným lavinovým materiálem a pomůckami. Bylo zavedeno každoroční doškolení členské základny v lavinové problematice buď na úrovni okrsků HS nebo celooblastně.

S určitým opožděním proti Krkonoším a slovenským horským oblastem bylo v Jeseníkách započato v 70.letech s výcvikem psů pro záchranu zasypaných v lavinách. Prvním a celostátně vysoce hodnoceným psem byl německý ovčák Cedro profesionální-ho člena HS Přemysla Synka, který nastoupil na stanici HS v Karlově v r.1971. Současně byl P.Synek pověřen i měřením sněhové pokrývky po V.Valtrovi v oblasti Velkého kotle, Jeleního žlebu a Malého Kotle. Následovali psi Norman profesionálního člena HS Miroslava Onderky z Karlova a Edy dobrovolného člena Jana Macka ze Starého Města p.Sněžníkem.

 

V r.1972 vzniká pro oblast slovenských hor Stredisko lavinovej prevencie v Jasné v Nízkých Tatrách. Lavinová komise ČSR se dělí na komisi pro české horské oblasti, jejímž předsedou se stává Ing.Charvát z Jeseníků a komisi pro slovenské oblasti, kde předsedou je zvolen Dr.Ing.Ladislav Kňazovický, který je jmenován současně i náčelníkem Strediska lavinovej prevencie. Rozdělení celostátní lavinové komise nemělo negativní dopad na činnost české HS. Obě komise dobře spolupracovaly i v rámci federálního uspořádání státu. I po rozdělení ČSFR na samostatnou Českou a Slovenskou republiku je spolupráce v lavinové problematice mezi členy  HS obou států velmi úzká a přínosná.

 

V r.1977 odešel od HS P. Synek z Karlova a pracovníkem zodpovědným za lavinovou prevenci v oblasti Jeseníků se stává profesionální pracovník HS na Ovčárně Jiří Sedlář.

 

V současné době je lavinovým preventistou Jaroslav Tejnský, profesionální pracovník HS na Ovčárně, který připravuje ke zkouškám dalšího lavinového psa vedle již hotového psa se zkouškami, jehož psovodem je Jaroslav  Sembdner, profesionální pracovník HS z Červenohorského sedla. Oba psi, stejně jako všichni předchozí jsou němečtí ovčáci.

 

Přehled lavinových neštěstí v Jeseníkách:

 

13.2.1934

Borová dolina. První existující záznam o lavinovém neštěstí v Jeseníkách.

Obětí byl jeden ze dvou lesníků, kteří vystupovali odlesněným svahem na lyžích za účelem přípravy vytěženého dřeva k jeho spouštění k údolní odvozní cestě. Zasypaný lesník byl nalezen týž den nedlouho po zasypání s pomocí nedaleko pracujících lesních dělníků. Přivolaný lékař však již konstatoval smrt. V současné době je svah zalesněný a sesun lavin zde nehrozí.

 

1.2.1953

Velký kotel.

Otec se synem se vydali na túru z Karlova přes Velký kotel na Ovčárnu za velmi špatného počasí a ideálních podmínek pro sesun lavin. Se záchrannými pracemi bylo započato až 4. 2. 1953, kdy HS dostala zprávu o pohřešovaných od příbuzných. Lavina byla široká 60m, dlouhá 300m a její výška na některých místech až 20m. Vedle  členů HS se záchranných prací zúčastnilo i vojsko s vojenskými přístroji a cvičenými psy avšak práce byly bezvýsledné pro velký objem lavinové haldy. Zasypaní byli nalezeni až v dubnu.

 

7.2.1980

Vysoká hole (Sviní žleb).

Do té doby neevidovaný lavinový svah, neboť se jednalo o zalesněný svah. K odtrhu laviny došlo za krásného popoledního slunečného počasí mezi stromy, kdy po tzv. vegetačním chodníku, který vede západním úbočím hřebene z Vysoké hole na Jelení studánku projížděla velká skupina běžkařů. Lavinou bylo zasaženo 18 lyžařů asi 50m pod odtrhovou zónou. Většina byla zasypána pouze částečně, takže se jednotlivci dokázali sami vyprostit. Pod povrchem laviny zůstaly zasypány 3 osoby, z nichž dvě nalezli ve velmi krátké době sami duchapřítomní běžkaři ze skupiny pomocí sondování lyžemi a holemi. Třetí byl nalezen asi po 2 hodinách členy HS pomocí psa a sondováním v hloubce 2,5 m v poloze hlavou dolů. I tento zasypaný byl nalezen živý.

Lavina měla šířku 70m, délku 250m a výška odtrhu mezi stromy 70cm.

 

21.3.1987-Velký kotel. Při procházce manželského páru z Karlova do spodní části Velkého kotle byla žena zasažena jarní základovou lavinou. I přesto, že přivolaní členové HS započali ihned se záchrannými pracemi, byla  zasypaná nalezena mrtvá.

 

 

Od této doby nedošlo v Jeseníkách k tragické nehodě v důsledku zasypání lavinou, i když jejich činnost je každoroční. Horská služba Jeseníky má však informace, že došlo při lyžování či snowboardingu ke stržení osob na lavinových svazích, avšak nebylo potřeba jejího zásahu a všichni postižení vyvázli živí.

 

I když v Jeseníkách jsou známé tzv. tradiční lavinové svahy, které Horská služba pravidelně sleduje a upozorňuje na ně veřejnost, může po odlesnění některých příkrých svahů dojít dočasně ke vzniku nového lavinového svahu. Je to minimálně do doby, kdy nově vysazený lesní porost bude svojí výškou přesahovat sněhovou pokrývku a nabude dostatečné pevnosti, aby byl odolný proti zatížení sněhu, které způsobuje na svahu ohýbání mladých stromků  a tím ztrátu funkčnosti porostu proti vzniku laviny.

                  

Ing. Jaromír Charvát, 2007

Z knihy Tomáše Vladislava Nováka  Proti rozbouřeným živlům